Stránky o vlcích.

O vlcích a lidech
Bary Holstun Lopez

Namyšlenost je naší přirozenou a prvotní chorobou. Člověk je nejubožejším, nejkřehčím a nejpyšnějším ze všech tvorů. Cítí se tu jako doma, ve špíně a svinstvu světa, lapený a vrhnutý do nejhorší a nejvražednější části vesmíru, na nejnižší poschodí domu. Polapený hůře než pták nebo ryba a přece se doteď ve svých představách vyzdvihuje nad oběžnou dráhu měsíce. Svou marnomyslností se v obrazotvornosti srovnává s Bohem, připisuje si božské vlastnosti, vytrhuje a odděluje se od ostatních tvorů. Svým společníkům a druhům přiděluje část ze svých schopností a sil, o kterých si myslí, že se jim hodí. Jak silou svého chápání umí pochopit tajemství a vnitřní motivy zvířat? A jakým porovnáváním mezi nimi a námi usoudil, že hloupost je vlastností, která patří zvířatům?
"MONTAIGNE, The Defense of Raymond Sebond"

I přes mnohé vědecké poznatky, které o vlčím životě máme, i přes mnohé zkušenosti ze střetnutí člověka s vlkem, hrozí mu v Evropě stále vyhubení. Je to dané tím, že člověk moderní doby nedokázal překročit práh vlastní namyšlenosti a nesmírně podceňuje rozsah složitosti věcí kolem sebe. Nepochopil, že svět se nedá rozdělit na JÁ a všechno ostatní. Že to ostatní jsem vlastně také JÁ. Různé podoby vlka, ať už je to objekt vědeckého výzkumu, či ochrany, toto vše zůstane jen obrazem, který vykresluje lidskou představivost. Žádný z těchto obrazů nebude VLK. Příroda je velmi složitý komplex, z kterého se nedá vyčlenit seznam zvířat a rostlin, které člověk potřebuje a bez kterých se obejde. Každý takovýto pokus skončil v minulosti špatně. I pro člověka. Měli bychom tedy pochopit dvě věci. Za prvé, měli bychom dát prostor tajemství, to znamená, říci si "může tu být něco víc, mohou tu být věci, kterým nerozumíme". Za druhé, měli bychom si uvědomit, že vlk má právo na život bez ohledu na to, v jakém obraze si ho člověk vykreslil ve svých myšlenkách. Toto pochopení je důležité především pro člověka. Příroda se totiž o sebe umí postarat. Je jen na nás, či odejdeme ze Země jako bezvýznamný živočišný druh, a nebo se s ní naučíme žít. A k tomuto poznání může napomoci i tato nádherná kniha.

Každý více méně věří, že vlci vyjí na měsíc, váží třičtvrtě metráku, loví v padesátičlenných smečkách a nebo, že je přivádí k šílenství pach krve.

Vlci mění své lovecké techniky. Dělí se o potravu se starými členy smečky, kteří už neloví a jsou schopni si navzájem pomáhat. Mohou žít týden bez potravy a putovat 30 km bez přestávky. Mají tři systémy dorozumívání - hlasový, postojový a pachový. A rovněž jako opice stráví spoustu času hrou s mláďaty. Ti, kteří vlky nenávidí, vyhlašují o nich, že se narodili jako zabijáci, což není pravda. Ti, co vlky milují, tvrdí, že žádný zdravý vlk ještě nikoho v Severní Americe nezabil, což též není pravda. Vlci zabili Indiány a Eskymáky.

Většina mláďat zahyne. Úhyn bývá 60-ti procentní a to z několika příčin. Mláďata vyžadují 3x více bílkovin na kilogram hmotnosti než jejich rodiče a potrava bývá vzácná. Svou daň si berou i nemoci jako psinka, listerióza, taktéž zápal plic a podchlazení. Mládě, které projevuje jakoukoli abnormalitu chování jako např. epilepsie - dospělí zabijí. Příležitostně některé chytí orel, rys a nebo medvěd.

Velikost vrhu závisí na množství kořisti, kterou se podaří ulovit a na hustotě osídlení území vlky. Čím více vlků, tím menší je vrh. Kolik mláďat se narodí, či se vůbec něco narodí a kdo přivede na svět mláďata, to závisí na sociální organizaci uvnitř smečky. Smečka může dokonce reagovat na tlak sousední smečky, která má velmi mnoho ročních mláďat tím, že nebude rodit. Tímto se kontroluje páření a velikost vrhu. V období nedostatku potravy to zvyšuje procento přežití celé smečky.

Běžnou součástí života vlků jsou zranění a nemoci. Většina vlků trpí různými vnitřními parazity - tasemnicemi, hlísticemi. Zvenku pak mají vlci klíšťata, blechy a roztoče. Někdy také trpí prašivinou a různými nádorovými onemocněními. Vzteklina a psinka jsou pravděpodobně nejnakažlivějšími nemocemi, na které jsou vlci zvláště náchylní. Vlk si může pořezat jazyk o kost a vykrvácet. Větrem nesené semínko může vyklíčit uvnitř ucha a zničit tak zvířeti orgán rovnováhy. Mohou je zabít ostny dikobraza, které jim způsobí infekci. Dostávají zákaly a slepnou. Zlomená žebra a jiné zlomeniny, které vznikají při lovu mohou urychlit nástup bolesti kloubů, který se přirozeně vyskytuje s přibývajícím věkem. Podvýživa může způsobit křivici a nebo jinou chorobu spojenou s nedostatkem vitamínů a minerálů. Z toho, co jsme napsali, je jasné, že život v lesích je těžký, ale i přesto přese všechno vlk úspěšně přežívá.

Termín ALFA, který vznikl kvůli popisu zvířat v zajetí je zavádějící. Alfa zvířata NE vždy vedou hon, ne vždy přešlapují stopu ve sněhu. Nejedí také vždy před ostatními. Alfa zvíře může být dokonce alfou jen v určitém čase a za určitých podmínek. Je však důležité podotknout, že Alfa zvíře si užívá úcty ostatních vlků ve smečce. Vlk je sociální zvíře. Jeho přežití závisí na spolupráci, ne na sporech. Sociální struktura vlčí smečky je dynamická. Může se měnit v období rozmnožování a může být úplně obrácená při hře.

Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává stát vzpřímeně a nehybně. Jeho ocas je ve vodorovné linii s hřbetem a upřeně se dívá na druhého samce. Podřízený jedinec většinou sníží své tělo, ocas drží dolů, otáčí se pomalu od alfy samce, odvrací zrak a sklopí uši. Při vážnějších setkáních stáhne koutky tlamy, čímž odhalí své zuby, šikmo natočí hlavu a dívá se na alfu. Toto se nazývá pasivní podřízenost. Pokusy olizovat tlamu alfa samci jsou formou aktivní podřízenosti. Z hlediska uvažování lidí jsou projevy podřízenosti jako je ve smečce válení se po zádech degradující a lidé je berou příliš vážně. Podřízenost není otázkou neurotickou, je to základ pro udržování skupinové harmonie. Gesta podřízenosti mají svou logiku a význam. Mláďata se nejdříve válejí po hřbetě a rodiče je tak mohou olízat a tím očistit. Ze začátku také vymáhají na dospělých potravu tím, že olizují pysky a ti potravu pak vyvrhnou. Náš přístup k porozumění vlčímu jazyku je příliš povrchní a často založený na víře, že zvířata jsou tvorové s jednoduchým myšlením a projevy komunikace. Jsou zvuky, které nemůžeme slyšet a jsou signály, které nevidíme.

Smečka má velmi často v zajetí svého "obětního beránka". Většinou je to jedinec, který bojoval o "Alfa či "Beta" pozici, případně ji ztratil. Pokud zneužíval svého postavení, budou mu to ostatní oplácet. Pokud byl benevolentní, bude s ním smečka zacházet laskavě.

Čtenář má velmi často tendenci srovnávat chování vlků se psy. Není to správné. Psi trpí širokou škálou emocionálních poruch. Mnohé z nich zapříčinil druh výběrového chovu, který zničil nebo radikálně změnil systém jejich komunikace. Zkrácení ocasů u boxerů, kupírované uši např. u dobrmanů, pinčů, jednotná barva - všechno toto nutí psy hledat jiné prostředky komunikace.

Potrava vlků se většinou skládá ze svaloviny. Sežerou též srdce, plíce, játra a jiné vnitřní orgány. Drtí kosti, aby se dostali k morku, část jich i sežerou. Někdy dokonce konzumují i kůži s chlupy. Jediné části, které si nevšímají je žaludek a jeho obsah. Vlci konzumují přibližně 2-4 kg masa denně a zapíjejí to velkým množstvím vody, čímž zabraňují otravě močovinou, která se v mase vytváří ve velkém množství. Vlci mají velká játra a pankreas, což umožňuje lehčí trávení a jejich výkaly nám poskytují zajímavý doklad o činnosti jejich střev. Největším zdrojem masa pro vlky jsou jeleni, srnci, losy, pižmoni, ovce, soby, karibu a bobři. Vše závisí na oblasti a roku - zda je dobrý nebo špatný. Vlci loví také bizony, zajíce, kachny, sviště, myši, veverky, králíky, husy. Umí také chytat ryby. Též požírají zdechliny a příležitostně i hmyz. Útočí též na domácí zvířata. Loví záměrně a nebo příležitostně.

Když se zabýváme jeho chováním - očuchává anální žlázy, válí se v rozkládajícím se mase - je tu mnoho sporného. Vlci zabíjejí většinou kopytníky tak, že běží vedle nich, hryžou je do stehen, trhají slabiny a břicho. Dorážejí na zvíře dokud nezeslábne ztrátou krve a únavou. Potom ho strhnou na zem. V té chvíli většinou roztrhají břišní dutinu a často požírají zvíře ještě za živa.Vlk je zázračný lovec. Je inteligentní, ne však zabiják. Mnozí lidé tvrdí, že neexistuje žádný písemný záznam o tom, že by vlk někdy zabil v Severní Americe člověka. Ti, kteří to tvrdí, ignorují Eskymáky a Indiány, které vlci zabili, přičemž ještě vyloučíme četné případy vzteklých vlků. Ti napadli lidi několikrát.

Vlci zabíjí pouze stará, nemocná a zraněná zvířata. Příliš zjednodušené…
Teplota a vlhkost podmiňují vytrvalost jak vlka tak kořisti - karibu. Pro karibu i losa je důležitá blízkost hluboké otevřené vody. Bez blízkosti takové vody je jejich život ohrožený a i ten nejzdravější karibu nezvítězí nad vlkem. A jsou i jiné okolnosti, které člověk nemůže zachytit. Příčinou dlouhých lovů může být i to, že vlci mají rádi chuť masa z dlouho štvaného zvířete.

Člověk má právo z obavy zabít jiného tvora ne proto, co dělá, ale proto, co by mohl udělat. Skoro jsem napsal "anebo bez žádného důvodu" , ale důvod se vždy najde. Zabíjení vlků má něco společného se strachem založeným na pověrách. Má něco společného s povinností. Má něco společné s představou mužnosti a abstraktně vyjádřené - není to snad nic víc než touha buď vlastnit nebo zničit duši zvířete. A když se zabíjení vykonává takto poctivě a stále bez jakéhokoliv náznaku svědomí, potom si myslím, že zabíjení vlků má něco společného i s vraždou.

Vlk se stal symbolem toho, co je nutné zabít - vzpomínka na primitivní původ člověka v divočině. Pověry udělaly z vlka panovačného tvora. Okolo něj vznikaly velké záhady. Byl ďáblem s červeným jazykem, žlutýma očima a s páchnoucím dechem. Byl vlkodlakem, lidožroutem, byl chtivý, nenasytný, násilnický. Tedy obdařený těmi vlastnostmi, které lidé viděli na sobě…

Vlka vytváříme my. Je jen otázkou určité konvence, že ten první obraz vlka považujeme za osvícené pozorování, druhý za fantastické připodobňování člověku a ten třetí za polnohospodářskou nevyhnutelnost. Každý z těchto obrazů historicky vyplývá z nekonečného lidského snažení zmocnit se podstaty světa a ovládnout jí. Tento zápas přisuzoval vlkovi různou hodnotu, podle toho, jak se to hodilo. Takže ve vlkovi nevidíme ani tak zvíře, které jsme vždy znali, ale něco, co jsme si neustále představovali. V různých dobách se vlk v lidských očích jevil jako vhodný symbol lakomosti a nebo krutosti.

V toku dějin si člověk uvědomil svojí zvířecí povahu a hledá obětního beránka, na kterém by se mohl vyzpovídat ze svých hříchů. Hříchy své ziskuchtivosti, žádostivosti a klamání položil na bedra vlka a odsoudil ho na smrt - v literatuře, ve folklóru i v reálném životě.

Kapitola "Pátrání po bestii"
- Slované věřili, že vlkodlakem se stane ten, kdo se rodí nohama napřed, Skandinávci pak, že se vlkodlakem stává v pořadí sedmá narozená dívka, podle legendy z Kavkazu se na sedm let stala vlkodlakem žena, která spáchala hřích cizoložství. Vlkodlakovi se vracela lidská podoba tím, že se oblékal. Mohl bý vyléčen, když mu spálili vlčí kůži nebo když ho 3x švihli bičem přes čelo. V roce 1270 se stal vlkodlak vtěleným ďáblem. Kdo v něj nevěřil, byl kacířem.

"Život s lidmi není pro vlky. Jednoduše to tak je. Když jsem se o to jednou naivně pokusil, už nikdy bych to nezopakoval. Lidi, které jsem poznal a kteří vlky též chovali, pociťovali to samé. Vlci v zajetí příliš často končí život tragicky, a pokud přežívají, mají jen velmi omezenou možnost rozvíjet svoje schopnosti. Za tyto poznatky jsem vděčný, kdybych ale věděl, za jakou cenu to bude, zřekl bych se jich."